Idea projektu

Oč jde

Hlas Emy Destinnové dnes žije jen v nahrávkách z počátku dvacátého století. Dobová technika z něj zachytila jen úzký výsek — vše hluboké i vysoké zůstalo mimo. Cílem projektu je ten výsek doplnit, a přitom nesáhnout na její vlastní pěvecký výkon.

Následující tři záměry na sebe navazují. První dva mají za úkol ověřit, že to, co děláme, odpovídá skutečnosti. Třetí je nápad, co s výsledkem dál. Společné mají jedno: nositelem hudby zůstává její vlastní hlas z desky. Znovunazpívání jinou pěvkyní projekt nedělá.

Pokus s dobovou nahrávací technikou

Chceme oslovit Národní technické muzeum a udělat pokus s dobovými přístroji. Dnes se opíráme o odhad, jak nahrávací technika z doby kolem roku 1910 zvuk deformovala. Měření na skutečných exponátech by z odhadu udělalo doloženou skutečnost.

Zajímají nás obě cesty, kterými se tehdy nahrávalo. Fonograf zapisoval zvuk do voskového válce. Gramofon ho zapisoval do desky — a právě z gramofonových desek pochází všech šest nahrávek, se kterými pracujeme. Každá z těch technik zvuk deformuje jinak, takže měřit má smysl obě.

Nejšetrnější a přitom nejzajímavější varianta je změřit, jak přístroj odpoví na zkušební tón. Je to bezkontaktní, bez rozebírání exponátu a zabere to zhruba půl hodiny. Ambicióznější stupeň by bylo skutečné nahrání na vosk nebo do desky — na to je ale potřeba replika dobové řezačky.

Proč to stojí za to. Naše nástroje si dnes umí deformaci odhadnout samy, takže projekt na muzeum nečeká. Právě proto je ale měření cenné jinak: dá se jím ověřit, jak blízko se odhad trefil. To je zajímavější výsledek než pouhé nastavení přístroje — a dá se o něm publikovat.

Reálné srovnání

Rozvinutí prvního nápadu. Současná pěvkyně by nazpívala árii současně do moderního mikrofonu a do dobového aparátu. Vznikl by referenční pár: tentýž výkon, tentýž okamžik — jednou v dnešní kvalitě, jednou tak, jak by ho zachytila technika roku 1911. Slouží k měření dobového řetězce, ne k náhradě jejího zpěvu.

Takový pár dnes nikdo nemá. Ověřování by přestalo stát na simulaci a začalo stát na skutečném záznamu. Jako datová sada by šlo o samostatný výsledek a pro muzeum o dobrý důvod se do spolupráce pustit.

Co to nepokryje. Měřila by se jen nahrávací strana. Lisování do šelaku a sto let opotřebení deska prodělá až potom — a to tenhle pokus nezachytí.

Nový orchestrální doprovod

Po oddělení hlasu od dobového orchestru by šlo nahrát ve studiu nový doprovod, který se přizpůsobí jejímu zpěvu.

Je to vůbec možné? Ano — a dělá se to od roku 1932. Tehdy RCA Victor podložila Carusovy nahrávky elektricky nahraným orchestrem. První úspěšný pokus se povedl 15. srpna 1932 v Camdenu ve státě New Jersey, dirigoval Nathaniel Shilkret s Victor Symphony Orchestra. Motiv byl ryze komerční — v hospodářské krizi měl Caruso v modernějším zvuku zachránit prodeje. Vyšlo to.

Nejblíž našemu záměru je ale Caruso 2000: na přelomu tisíciletí nahrál Vídeňský rozhlasový symfonický orchestr s dirigentem Gottfriedem Rablem nový doprovod k digitálně izolovanému Carusovu hlasu. Rabl to udělal přesně tak, jak to chceme dělat i my — pozorně poslouchal staré desky a přebíral Carusova tempa i frázování včetně rubata. Vznikla z toho tři alba.

Její výkon by zůstal nedotčený — nahrazoval by se doprovod, který nikdy nebyl její. Je to ale odvozený produkt, ne restaurace, a bude tak i označený. Vedle něj musí vždy stát verze s původním orchestrem.

Dvě věci rozhodnou, jestli to vyjde. Dirigent musí hrát na ni, ne naopak — jako když se hudba píše na hotový film. A orchestr se naladí na ni; přelaďovat její hlas by znamenalo zpracovávat ji, čemuž se vyhýbáme.

Kde to může selhat. Na dobových nahrávkách prošel hlas i orchestr toutéž cestou, takže se od sebe oddělují těžko. Zbytky původního orchestru by pod novým zněly jako ozvěna. A hrozí akustická nesourodost: u Carusa 2000 zůstal hlas slyšitelně v jiném prostoru než orchestr, přestože šlo o špičkovou produkci. Protože je její hlas proti modernímu orchestru navíc úzký a suchý, dává celá věc smysl až po doplnění chybějících pásem.